Cvičiště v Liberci

Na podzim roku 2009 jsme se rozhodli pro vytvoření nového cvičiště v Liberci jako **pobočky základní organizace Vinec 30402**(oprava pod článkem). Vše začalo hledáním vhodného místa které mělo splňovat hned několik podmínek. Za prvé to měla být lokalita mimo centrum města, avšak v dosahu MHD. Další podmínka byla ta, že se bude jednat o otevřenou travnatou plochu na co nejrovnějším podloží a samozřejmě svou roli hrála i výše budoucího nájemného za pozemek. Vytipováno bylo hned několik ploch, které se zdály být vhodné k tomuto účelu.  Časem, při zjišťování konkrétních podmínek, zůstaly v -zorném poli- dva pozemky které se zdály být nejvhodnějšími. Jeden z nich patří Dobrovolným hasičům Liberec Machnín, kde jsme se setkali s velmi vstřícným jednáním ze strany členů SDH, za což bych jim chtěl  velmi poděkovat. Ke spolupráci nakonec nedošlo vzhledem k legislativním obtížím ze strany zřizovatele.  Druhým pozemkem, byl pozemek patřící do správy města Liberce, nacházející se v blízkosti sportovního letiště LBC. Jednání magistrátu bylo též vstřícné a byla nám nabídnuta plocha o možném rozměru až 200x100m. Po zvažování ekonomických hledisek (celou věc samofinancujeme) jsme se nakonec rozhodli z této plochy využít část o ploše 2100m2, s rozměry 70x30m. Tato plocha je vhodná k běžnému výcviku i pro základní zkoušky nižších stupňů. Na zkoušky vyšší si lze pronajímat místo na atletickém stadionu v Liberci jak je v našem městě zvykem.

Práce začaly úpravou terénu v měsíci dubnu 2010. Nejprve bylo nutno odstranit starý travní porost o který již léta nikdo nepečoval a srovnat terén pomocí těžké techniky. Byl použit traktor s rotačními bránami a sečkou. Finální úpravou bude použití válce, který by měl celou plochu dorovnat do 100% stavu. Na plochu byla vyseta tráva s označením -hřištní zátěžová- a započalo se stavbou plotu a výrobou cvičebního nářadí od překážky A, po makety na nácvik obran. Práce poměrně komplikuje současné deštivé počasí.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------

** oprava**: jedná se o Libereckou pobočku psí školy Váš pes o. s.  Tuto opravu uveřejňuji abych uklidnil některé členy ZO 30402 Vinec v M. Boleslavi, kteří za touto větou hledali mně nesrozumitelný a záhadný problém. Takže přesněji: celou realizaci cvičiště financuje dílem sdružení Váš Pes o.s. a dílem sponzorská firma FIEDLER Elektromontáže. Doslovně uvádím, že ZO 30402 Vinec se na výstavbě nepodílí žádnými finančními prostředky a Mladoboleslavští členové ani žádnými brigádnickými hodinami.

Na závěr si nemohu odpustit pár vět, které zdánlivě s tématem nesouvisí.

KARTY

příběh bez příběhu

král!

eso!

svršek!

Pršelo. Hustě pršelo a dešťové kapky prudce bubnovaly o zrezivělou střechu pobitou plechem. Vítr se proháněl v korunách stromů a zároveň se neúprosně opíral do dřevěné chalupy, sotva držící pohromadě. Trámy žalostně skřípaly, ale statečně odolávaly silnému náporu vzduchu a poskytovaly bezpečí osobám uvnitř. Na chatrné dveře bez ostychu hlasitě zaklepala postava zahalená v černém plášti. Nedočkajíce se odpovědi, rázně stiskla studenou kliku a vešla dovnitř.

„Co tak pozdě, Smrti?“
„Ale, jedna duše byla moc zvědavá. Teď už je všechno v klídku.“
„My už rozdali...“
„Nevadí, stejně jeden brzo vypadne.“

Prošla kolem kulatého stolu, jemně se lesknoucího v tlumeném světle visící lampy. Pohrdavým pohledem přejela všechny přítomné a sedla si na lavici u stěny. Pozorně si prohlížela osoby u stolu než se s ironickým úsměvem zastavila u jedné. Pohodlně si natáhla nohy a sundala kápi z hlavy. Ani na okamžik však nespustila osobu v zeleném plášti, tak podobném jejímu, z očí.

„Těžkej den, Závisti? Proto se tváříš tak kysele nebo ti jenom vadí moje přítomnost?“
„To se snad ani nemusíš ptát, když odpověď znáš. Já z tebe taky nejsem zrovna dvakrát na větvi.“
„Ale tak, dámy, snad je tu dost místa pro obě. To se musíte pořád hádat?“
„Ty se do toho nepleť, Živote.“
„Klid, Živote, vždyť o nic nejde. Podívejte se na ni, celá zelená. Asi proto se říká být zelený závistí.“

Seděla, stále tak pohodlně opřená s hlavou o zeď, užívající si pocit vítězství. Samolibý úsměv na jejích rtech se však nelíbil černovlasé ženě, která prudce vstala od stolu.

Když ji Život chytil za ruku, aby ji uklidnil, zuřivě se vysmekla a jeho bílý plášť rozvířil vzduch.
Závist stála, s nenávistným pohledem a propalovala osobu, která ji jako jediná vždycky spolehlivě dokázala vytočit. Věčné rivalky. Staré sokyně. Známé smolařky.

„No jasně, slečna dokonalá mě opět přišla poučovat. To už toho nemáš dost? Tos doteď nezapomněla?“
„Zanech vzpomínek, Závisti, tady jsou ti houby platný. Copak, copak, že se mnou necháš vyrušit ze hry?“
„Ty víš, že tu hru jsem nikdy nepřestala hrát. Taky víš, že jsem ji vyhrála.“
„Nic jsi nevyhrála, leda tak zlatý voči!“

Bývalé kamarádky. Jak snadno se dá rozdělit přátelství, je-li mělké jako talíř. Prý že Láska spojuje.
Láska všechno zavinila, ona Láska, která teď hraje karty se Lží a Pravdou. Už měla dost společnosti, jenž jí byla souzena, opustila známé a šla hledat Štěstí. To Štěstí, které ještě nikdo z nich nepotkal.

„Nerejpej do ní, Závisti. Dej si jednou voraz“, pravil Život.
„Hlavně, když ty máš poslední slovo, Živote.“
„Má pravdu“, řekl Rozum.
„Tak ty taky, Rozume? Já myslela, v jaké jsem dobré společnosti a ono tohle. Marnivosti, aspoň ty se mě zastaň!“
„Co zas máš, Závisti. Nemám čas, zrovna se češu.“
„No jo, naše nóbl slečinka.“
„Závidíš. Proto ti taky říkají Závist.“
„Zmlkni ! Nepotřebuju ničí rady.“

Závist. Navenek si tak jistá sama sebou a uvnitř jako rozbouřená řeka. Nikdo nevyhrál, ani ona ne, přes všechny ty svoje krásný věty a plané sliby. Ani jedna se nevydala na svou vysněnou cestu, ale vykročily směrem úplně jiným. Začaly samy měnit hodnoty na kartách Osudu, který na ně čekal u brány. Přijaly, obě přijaly své těžké úkoly a odešly tam, kde jejich přátelství byla uzamčeno pod mnoha zámky. A všechny klíče odhozeny. Až na dva poslední...

„Tak klid. Na tohle nemá nervy nikdo z nás. Buď si to vyříkejte nebo jedna z vás musí odejít“, řekl Rozum.
„Nemíním ti ustupovat, Závisti. Já nejsem ani vítěz, ani poražený. Nikam nejdu.“
„Mě ani nehne, abych se vzdala kvůli tobě. Tak sedej, dáme novou hru.“

Líně se zvedla, přešla ke světlému stolu a sedla si na přisunutou židli. Závist následovala jejího příkladu. Marnivost si naposledy ulízla pramínek vlasů a sáhla po rozdaných kartách. Od jejího narůžovělého pláště se odrazilo mazlivé světlo a rozjasnilo smutnou tvář dřeva. Závist si jen odfrkla, ale Smrti se zatoulaly oči na neobsazenou židli po její pravici.

„Čí je to volný místo?“
„To držíme Pochopení, ale zase se někde zdrželo. Pořád chodí pozdě.“
„Pravda, na tebe nemá, Smrti. Ty jsi všude včas. Pokud teda nejde o karty.“
„Jsi Závist a ta je mezi lidmi obvykle rychleji než já. Zároveň jsi u všech stejně jako Život, já, Rozum, jako každý v téhle místnosti. Jen Pochopení na sebe nechává čekat, ale dorazí, to se neboj.“
„Nemám strach. Ale pokud dorazí Pochopení, neměla bys zase odejít?

Smrt nebezpečně přivřela oči. Věděla, že ji chce Závist znovu vyprovokovat. Sice měla pravdu, ale to by za nic na světě nepřiznala. Jen si ji pozorně prohlížela a vedla tichý souboj s hnědými oči.
Samozřejmě, že bude muset brzo odejít, ale těch pár chvil, kdy může zapomenout na slzy a smutek jí dávají sílu jít dál. Nenechá se o to připravit.

„Nestarej se, všechno stíhám. Radši se soustřeď na svoje karty. Jak se tak dívám, asi tě porazím.“
„Zkus to holka, a budeš litovat. Navíc, co v té větě dělá to tvé asi? Nevěříš si, tak radši zmlkni.“
„Vsadíš se? Jsi jenom Závist!“
„A ty jenom Smrt. Neváhám.“
„A už je to tu zase. Copak vás nikdy nic nenaučím?“
„Jdeš s křížkem po funusu, Rozume, my se už nový manýry učit nebudeme.“
„Jo, zmlkni, Rozume, radši vykládej.“
„Jen abyste nelitovaly.“
„Těžko, Lítost jela hledat Štěstí, takže se jen tak nevrátí. Přihazuju.

Smrti?“
„Dorovnávám. Tak trochu radosti do toho, Živote.“
„A já už toho mám taky dost. Přihazuju a přestávám se s váma bavit.“
„Nemůžeš, Živote. Mě se totiž nezbavíš, jako že se Smrt jmenuju.“

Smáli se, hráli, hádali. Venku burácel vítr a na střechu bubnoval vytrvalý déšť. Staré stromy si šeptaly příběh o Závisti a Smrti, vyprávěje je mladším. Příběh o osobách, které dodnes putují světem a doprovázejí lidi na jejich cestě. Lidé nejsou nikdy sami, vždycky u nich zůstávají.

Napořád.

Tolik moje drzá moralitka, která žádné z -potrefených husí- nepokazí chuť k obědu ... Na stranu druhou je vlastně závist nejupřimnější formou uznání.

                                                                                               Tom